Otázky Muže
Nedalo mi to a uvádím tato zajímavá témata v těchto podobenstvích.... www.konstelace.info/muzi-otazky4.html
V.Vaněček
V.Vaněček
Téma "Otec a syn"
Jsem stejný jako táta a bráním se tomu. Co s tím ?
Když s něčím bojujeme, posilujeme to, neboť si neuvědomujeme, že to pramení v nás. Kdyby to nebylo naší součástí, nemuseli bychom s tím bojovat. No a táta je - nejen geneticky - naší součástí, na tuty. Trik je, to, co se nedá přemoci, přijmout...
Táta za mnou stále chodí s tím, že chce poradit. Jak mám zůstat malý ?
Rodiče, když stárnou, stávají se bezmocnějšími. To ale neznamená, že by nebyli větší. I královi může jeho šašek (či poradce) dávat rady - jen nesmí při tom zmenšovat či zpochybňovat to, že je král.
Proč nemůžu obejmout ausgerechnet tátu ?
Hahaha. Protože je to ausgerechnet táta. Právě k rodičům máme vztah, který nás (často) vytáčí. Jednou jsem se bavil s Premarthou, Oshovým terapeutem, který jako jeden z prvních míchal do svých workshopů i Hellingerovy konstelace. Ptal jsem se ho, jestli se jeho vztah k tátovi (který mu desetiletí vyčítal, že šel k Oshovi, nestal se právníkem atd.) zlepšil. "No, když se vidíme, tak se zase do sebe pustíme, jako vždy. Ale mě už to netrápí," byla jeho odpověď.
Mám problémy se synem ?
Podívej se na svůj vztah s otcem.
Co by měli slyšet od táty synové a co dcery ?
Zkušenost z konstelací. Synové od otců: "Jsem na tebe hrdý". "Dokážeš to." Případně: "Moc jsem tu pro tebe nebyl, ale jinak to nešlo."
Otcové k dcerám: "Sluší ti to." "Když se na tebe dívám, tak vidím výsledek toho hezkého mezi tvoji mámou a mnou." A důležité: "Já jsem tvůj táta." Případně ještě: "Važ si své mámy."
Otcové k dcerám: "Sluší ti to." "Když se na tebe dívám, tak vidím výsledek toho hezkého mezi tvoji mámou a mnou." A důležité: "Já jsem tvůj táta." Případně ještě: "Važ si své mámy."
Co odpovědět mámě, když říká: "Ty jsi jako tvůj otec!" ?
Ano, mami.
Jak pochopit chování otce ?
Na to rádio Jerevan: "A čemu ti to bude? Změní se tím?"
Na čem se zakládá komunikace mezi mužem a mužem, tedy například mezi tátou a synem ?
Na důvěře, otevřenosti a upřímnosti (i když to poslední slovo je po Standovi už takřka nepoužitelné). Děti lžou, kluci někdy také, muži ne. Uvědomme si, že naši předkové dělali smlouvy často jen ústně a plácnutím si rukou. Slovo muže je v krizi. Indiáni říkali (aspoň v těch májovkách, který jsem jako kluk hltal), že "bílý muž mluví rozeklaným jazykem". Co takhle zkusit to (po dlouhé době) s absolutní pravdomluvností? Možná s jednou výjimkou - válečníkovi je povolena "bojová lest". (Do diskuze - je to ok?)
Co když se táta v minulosti choval špatně ?
Protože jsi menší než on, nemůžeš (z definice) dohlížet skutečný význam jeho činů. Nesuď ho.
Téma "Král, blázen a kat" (nebo: "Král, hravost a síla)"
Jak zůstat trvale v roli krále, když se to ode mne očekává?
Král nedělá to, co se od něj očekává. Možná že to jediné, kde splňuje očekávání je, že je králem. Ale to nedělá, protože se to od něho čeká. Primárně kraluje, a tím splňuje očekávání a ne naopak - nekraluje, aby splnil očekávání. To je dost zásadní rozdíl. Slunce svítí a tím splňuje naše očekávání. Nesvítí, ABY je splnilo. Takže: v okamžiku, kdy začínáš plnit očekávání jiných (aby nebyli zklamaní), už přestáváš být král.
Mé kralování v práci je únikem od kralování doma...?
Být králem nemůže být únik od čehokoliv. Pokud "kraluješ" v práci, aby jsi se vyhnul "povinnosti" kralovat doma, nejde o kralování. (Ale o docela obyčejné zdrhání.) V tomto případě bude práce utíkat před tebou, protože cítí, že ji nebereš (tak jako ženu), ale utíkáš se k ní. Zrovna tak bude žena utíkat před tebou (nebo se o tebe přestane zajímat), protože i ona cítí, že "se nic neděje", tj. že nemáš sílu. Vyšli k ní buď svoji sílu nebo svoji hravost a pozvi ji k sobě na trůn. Ale pozor - jak tvoje síla, tak tvoje hravost musí být absolutně identická sama se sebou - musí být pravdivá. Nesmí nést masku a ani nesmí být nerozhodná.
?Jak být ve firmě král, když chybí královna?Když ve firmě chybí ženský princip (a nelze přizvat ženu), musíš dosadit na trůn královny (vedle krále) svůj vlastní ženský princip. To znamená, že ho musíš najít, přestat se ho bát (případně přestat se bát ho ukázat jiným) a začít ho používat. U ženského principu jde především o to, ho uctít. Někdy se stává, že firma je příliš "mužská" a že králi chybí královna. Firmě se pak obyčejně po jisté začáteční fázi přestane dařit - vzniká nerovnováha obou principů. Lidi začnou například "blbnout" nebo se množí konfikty. Král, pokud je například na tarotových kartách zobrazován sám, vládne vždy oběma principy - má v pravé ruce žezlo (falus, mužský princip, někdy je to také meč) a v levé říšské jablko (symbol Bohyně, někdy ukazuje levou rukou k zemi - coby Velké Matce). (Zobrazena karta "Vládce" z Rider-Waite-Tarotu podle pokynů hermetického řádu Golden Dawn)
Jak souvisí vnitřní a vnější království?
Král je jedině tehdy králem, když je jím jak uvnitř tak na venek. Existují sice období, kdy se král musí zahalit do pláště a stát se na chvíli neviditelným. Tyto časy jsou však vzácné a většinou jde o dobu smrtelného nebezpečí pro království, kdy se král stává na chvíli bjovníkem - jde tedy o válečnou lest, která je bojovníkovi povolena). Dosažení vnitřního království je tedy předpokladem ke kralování na venek. Někdy se ovšem stane, že teprve jistý čas po jmenování krále králem proroste jeho vnější království do králova nitra. Ve většině případů se však král, který od začátku své vlády není králem uvnitř, stane tyranem.
Co potřebuji, abych si dovolil, cítit se králem?
1. Znát a mít aktivní jak mužský, tak ženský princip. Král je v rovnováze mezi oběma principy apokud velde něj sedí královna (a on ji tak může přenechat ženský princip), neznamená to, že on ho sám nemá či nectí.
2. Dostat se úspěšně ze stádia dítěte do stádia chlapce, ze stádia chlapce do stádia bojovníka a ze stádia bojovníka do stádia krále. Král nepotřebuje sám být bláznem či katem, musí však oba principy (sílu a hravost) v sobě rozpoznat a vážit si jich.
3. Myslet to vážně. Kralování není džob na poloviční úvazek.
2. Dostat se úspěšně ze stádia dítěte do stádia chlapce, ze stádia chlapce do stádia bojovníka a ze stádia bojovníka do stádia krále. Král nepotřebuje sám být bláznem či katem, musí však oba principy (sílu a hravost) v sobě rozpoznat a vážit si jich.
3. Myslet to vážně. Kralování není džob na poloviční úvazek.
Je kat v rodině zakázaný? Proč se ho bojíme? Proč nám vadí?
Kat je síla, která usmrcuje. Rodina je oblast, kde vzniká život. Síla nemusí usmrcovat, pokud ale má danou hranici, kterou nesmí překročit, není úplná. Jak to říkali samurajové: Když protivník uzří tvé naprosté odhodlání za tvoji věc zemřít (tedy tvoji mužskou sílu), nemusí vůbec k boji dojít. Dá se také říci, že kat je "temná" tvář síly. Našich temných stránek se bojíme, protože nás učili, že máme být světlí. Nic proti světlu - ale světlo je světlem, protože také existuje tma (zrovna tak je tma tmou jedině tehdy, když existuje světlo). Kat tedy může zůstat mimo rodinu, když se ho sám nebudu bát.
Existuje rovnováha mezi králem, bláznem a katem?
Všechny tři role jsou tři tváře jednoho muže. Nebo také: tři stavy. Za nimi je velké prázdno, je ten, který je "svědek", jak říkal Osho. To je sloučení všech protikladů, čistá prezence. Král je také prezentní, ale vládne. Stará se stále ještě aktivně o chod svého království, byť nic nezařizuje, nikam neběhá, o nic nebojuje. To přenechává svým podřízeným, vojákům, úředníkům, vyběračům daní, dělníkům a rolníkům :-)
"Svědek" oproti tomu nedělá nic. Jen je.chny tři role jsou tři tváře jednoho muže. Nebo také: tři stavy. Za nimi je velké prázdno, je ten, který je "svědek", jak říkal Osho. To je sloučení všech protikladů, čistá prezence. Král je také prezentní, ale vládne. Stará se stále ještě aktivně o chod svého království, byť nic nezařizuje, nikam neběhá, o nic nebojuje. To přenechává svým podřízeným, vojákům, úředníkům, vyběračům daní, dělníkům a rolníkům :-)
"Svědek" oproti tomu nedělá nic. Jen je.
"Svědek" oproti tomu nedělá nic. Jen je.chny tři role jsou tři tváře jednoho muže. Nebo také: tři stavy. Za nimi je velké prázdno, je ten, který je "svědek", jak říkal Osho. To je sloučení všech protikladů, čistá prezence. Král je také prezentní, ale vládne. Stará se stále ještě aktivně o chod svého království, byť nic nezařizuje, nikam neběhá, o nic nebojuje. To přenechává svým podřízeným, vojákům, úředníkům, vyběračům daní, dělníkům a rolníkům :-)
"Svědek" oproti tomu nedělá nic. Jen je.
Jak vychovávat své děti? Královsky? Bláznivě? Přísně?
Děti potřebují předvším lásku, tedy emoční prezenci. To je možná důvod, proč děti moc krále v lásce nemají - prostě pro ně ještě není důležitý. Děti jsou častěji vychovávány královnami a ty nemají ani kata, ani blázna. Teprve až se z dětí stanou chlapci, jsou představeni královi. Ten je vezme na lov, ukáže jim svět. Připraví je na to, stát se bojovníkem a možná, jednou i králem, který zná svoji hravost (blázna) a sílu (kata).
Může být ve firmě/v království více králů?
V hierarchické (mužské) struktuře nikoliv, pouze v síťové (ženské) struktuře. Nicméně i v hierarchické struktuře je kažý (i nejnižší podaný) králem ve svém lokálním království. Není tam tedy více králu vedle sebe, ale pod sebou, nebo jako "ruské bábušky", jeden ve druhém.
Sejde-li se vícero králů na stejné úrovni (například několik šéfů různých oddělení ve firmě) a rokují bez svého krále (tedy bez vedení někoho, kdo je nad nimi), nastává zajímavá situace, která vyžaduje speciální postupy. Jeden takový postup je například "řečnický kámen", či "talking stick". Každý král musí mít pozornost všech ostatních králů a všichni si musí být vědomi výjimečnosti setkání "stejných se stejnými". Zde přechází hierarchická struktura v síťovou a j epotřeba hodně "ženské" energie (např. naslouchání, touha po vyrovnání, ne-soutěživost), aby se takové setkání zdařilo.
Může být člověk králem, když ho okolí považuje za blázna?
Jistěže. Král své kralování nedefinuje skrze okolí, ale skrze svoji prezenci. A blázni často krále nerozpoznají. (Ani jeho vlastní blázni si občas nejsou vědomi, s kým mají tu čest.) Přesto, pokud okolí trvale považuje krále za blázna, měl by si král položit dvě otázky:
1. Jsem opravdu král?
2. Pokud ano, je toto vhodné okolí pro mě?
1. Jsem opravdu král?
2. Pokud ano, je toto vhodné okolí pro mě?
Jak být králem uprostřed chaosu?
Král ví, že vše vzešlo z chaosu a vše se do něj zase navrátí. A ačkoliv král by se měl snažit kralovat tak, aby se strukury v království upevňovaly a aby království vzkvétalo, hluboko v duši ví o druhém termodynamickém zákoně - že totiž spontánní procesy v uzavřených soustavách vždy odpovídají vzrůstu entropie. Jinými slovy- situation normal: all fucked up. To je takzvaný SNAFU-princip a král ví, že SNAFU je základ všeho (alespoň mužského života).
Téma "Láska, sex a vztah"
Jak se vypořádat s pocitem viny, když jsem ve vztahu k partnerce sám sebou?
Podle mé zkušenosti je pocit viny jeden z nejtíživějších pocitů pro muže. Vzniká často na základě zkušeností v dětství: malý chlapec/dítě by chtěl pomoci mámě, která ho k tomu možná i nabádá či to po něm žádá (např. během konfliktu se svým manželem - tátou kluka), ale nemůže - protože je malý. Další takový vzorec se upevní, když se rodiče hádají nebo dokonce rozcházejí a kluk by se chtěl postavit na "svoji" stranu - tedy na stranu otce. I zde se chlapec "naučí" pocitu viny oproti mámě - ženám. Třetí důležitá možnost je převzetí pocitu viny za příkoří, způsobená v minulosti muži ženám.
Takže pokaždé, když se pocit viny k partnerce dostaví, je třeba se důkladně podívat na to, odkud pramení. To neznamená, že by neexistovaly případy, kdy pocit viny je oprávněný. POkud je to ale pocit viny za to, jaký jsem (a pokud to, jaký jsem, pokládám za správné), je důležité, pocit viny pozorovat, ale snažit se mu nepodlehnout a nezměnit své chování. Jen tak lze zůstat sám sebou. A jako u všeho - komunikovat tento pocit s partnerkou. Prostě ji o tom vyprávět, aniž bychom chtěli zase naopak vyvolat pocit viny u ní.
Takže pokaždé, když se pocit viny k partnerce dostaví, je třeba se důkladně podívat na to, odkud pramení. To neznamená, že by neexistovaly případy, kdy pocit viny je oprávněný. POkud je to ale pocit viny za to, jaký jsem (a pokud to, jaký jsem, pokládám za správné), je důležité, pocit viny pozorovat, ale snažit se mu nepodlehnout a nezměnit své chování. Jen tak lze zůstat sám sebou. A jako u všeho - komunikovat tento pocit s partnerkou. Prostě ji o tom vyprávět, aniž bychom chtěli zase naopak vyvolat pocit viny u ní.
Jak udržet polaritu mezi mužem a ženou, tak, aby partnerství mělo "drive"?
Možná že ani tak nejde o to ji stále udržet (to bych přirovnal ke snaze udržet si stále erekci), jako o to, pochopit, jak se do ní dostanu a jak se naopak můžu dostat blíže ženské polaritě. Tedy jak se na skále obou polarit pohybovat tak, že to bude vyhovovat mým cílům.
Partnerství má "drive", když je to oba baví. To jde jedině tehdy, když se partnerství nepohybuje už delší dobu v naprosto zajetých kolejích
Partnerství má "drive", když je to oba baví. To jde jedině tehdy, když se partnerství nepohybuje už delší dobu v naprosto zajetých kolejích
Téma plánovitost muže kontra neplánovitost ženy: Konkrétně situace, kdy žena stále mění plány a muž musí kvůli tomu neustále předělávat své rozhodnutí. Kdy nutno říci "už dost!"?
Deida k tomuto problému radí, neměnit svá již udělaná rozhodnutí vůbec, ale neignorovat rady a "pohyby" ženy, protože ta má zase lepší intuici. Nechá se tedy při tvoření rozhodnutí ovlivnit intuicí ženy, poté, co je mužovo rozhodnutí už učiněno, ho neměnit.
Kde je hranice mého investování do vztahu? Kdy už se nevyplatí vztah "zachraňovat?
To je ta situace, kdy se muž snaží zachránit vztah, neboť do něho hodně "investoval". Tato otázka se vyskytuje také, dokonce možná i častěji, u žen. Vztah ale není banka a to, co do něj vložíme, má jen a jen právě tu hodnotu, jakou má náš vztah v daném okamžiku. Samozřejmě s přihlédnutím k vybudovaným vazbám, k již vytvořenému vzájemnému porozumění atd. Ale pokud se díváme na vztah jako na investici, kterou třeba zachránit za každou cenu, bude nás to brzdit v tom, udělat nutná rozhodnutí. Ta mohou být "nepopulární" a bolestná. A nemusí znamenat konec vztahu, jen možná naprostou upřímnost a odvahu říci si o to, co ve vztahu potřebuješ.
Jak si má muž udržet svoji mužskou polaritu, když se pohybuje stále v ženském prostředí?
Žádný muž se nemusí stále pohybovat v ženském prostředí. Jen jeho nedůvěra k mužům ho vede k tomu, že si toto prostředí vybírá nebo dokonce tvoří. Na tuto nedůvěru (která je většinou skrytá pod prahem vědomí) je nutno se podívat a vědomě ji odbourávat. Muži a jejich společnost nejsou "hezcí", "příjemní" a "harmoničtí". Jenomže jsou právě pro neztracení (či znovunalezení) mužské polarity nezbytní.
Jak žít s ženou, která je úspěšnější než já a nebrzdit ji v tom úspěchu? Jak přitom neztratit svoji mužskou hrdost a sebeúctu?
Mužská sebeúcta by se neměla definovat ani z úspěšnosti (či neúspěšnosti) mužského principu v ženě (partnerce), ani od toho, zdali žena uznává muže, ale z muže jako takového. Pokud je žena úspěšná, úspěšnější než muž, nemusí to muže zraňovat, když si je jistý sám sebou. Když ví, co je jeho poslání (deepest purpose), jaké jsou jeho cíle a vize. Což většina dnešních mužů neví - a tak se orientují na srovnávání své úspěšnosti s okolím. Mnoho žen je úspěšnějších než muži, neboť se naučily spojovat mužský a ženský princip. To mnoho mužů (především v businessu) stále ještě nedovede a tak se prosazují silou, "genderovou" protekcí (tj. vylučováním žen z vysokých pozic) či orientací na krátkodobý, "jednorázový" úspěch, vedoucí k vyčerpání nebo zničení zdrojů, které jsou k tomuto úspěchu nutné.
Vše ve vztahu je ok. Pouze sex ne. Co s tím?
Mluvit (o tom) a naslouchat. Být s tím otevřený, přihlásit své požadavky, představy a touhy a nezhroutit se, když je partnerka (hned) nesplní. Nemít obavu z toho, že když partnerce něco navrhnu, mi ona hned hodí na hlavu, že myslím jen na to jedno. Klidně přiznat, že tomu tak je. Zůstat trpělivý a neházet flintu do žita. A zároveň se podívat na to, jak dalece jsem já ochotný, si opravdu vyslechnout, co chce v sexu partnerka. Tady nutno často číst mezi řádky, protože partnreka "překládá" své pocity do "logických" slov a vět.
Jak v manželství (nebo v hlubokém vztahu) neztratit svobodu?
Svoboda, vůbec prostor jako takový, je pro muže esenciální kvalita jeho života. Mnohdy stojí na stejném stupni žebříčku, jako vztah (vazba), mnohdy dokonce výš. To mnoho žen nechápe a cítí se tím být ohrožené. Pokud žijeme v hlubokém vztahu (nebo manželství, které je už svojí definicí hlubokým vztahem), nutno o potřebě svobody s partnerkou mluvit. Ona bude při tom nezřídka pociťovat podvědomé ohrožení - ženy bývají opouštěny častěji a hlavně bolestněji, než muži, především v době, kdy mají malé děti a muže potřebují. Muž by měl toto "pocitové" ohrožení ženy vnímat, akceptovat a hlavně mu rozumět. To ovšem neznamená, že by se měl své svobody vzdát. Jedině tehdy, pokud má muž svobodu, zůstane trvale.
Jak být ve vztahu upřímný a nevylepšovat svůj obraz?
Asi tím, že se člověk přestane bát, být upřímný. Což je, bylo a bude riziko. Ale stojí to za to.
Jak zachovat vztah, když se dva partneři přestávají na svých cestách vzájemně tolerovat?
Tady se nabízí otázka, proč tomu tak je. Když se netolerujeme, má to nějaký důvod, obyčejně ohrožení či strach z té druhé, jiné, odlišné, neznámé cesty. Ale někdy se stává, že partneři se skutečně vydají na odlišné cesty a pak nezbývá než říci: "Zůstaneš v mém srdci, ale já teď mířím jinam, než ty. A tak - nashledanou."
Téma "Smrt a vzkříšení"
Na úvod: Toto téma považuji osobně za nesmírně důležité pro nás pro muže. Ne náhodou "mizí" smrt z našeho života - a my se s ní prakticky nesetkáváme. Nejen že se umírá za vysokými zdmi a tlustým sklem jednotky intenzivní péče, nejen že náhodnou oběť infarktu, ležící na chodníku okamžytě "zašijí" do plastikového pouzdra, ale v důsledku našeho šílení po "jistotách" a "ochraně" ubývá i možností se setkat se smrtí skrze zranění. Zdánlivě, samozřejmě, neboť každý, kdo se narodil, se se smrtí také setká. Jenže - my se odvykáme, se s ní setkat před svojí smrtí. Což je, jak se ukazuje v mnoha konstelacích, pro mužský princip nezbytná podmínka plného a smysluplného života. Proto mě (opět) ne-překvapil, že na večer na téma "smrt" přišla ani ne polovina "ovbyklého" počtu mužů.
Jak poznat, kdy je něco, například vztah, u konce?
Tuto otázku jsme řešili pomocí konstelace. Byl postaven Muž (tazatel), jeho Partnerka a Konec. Zajímavé bylo, že od začátku se Muž díval téměř pořád na Konec a na Partnerku ani nepohleděl. Což ji - pochopitelně - štvalo tak, že začala couvat. Teprve když si Muž vyřešil svůj vztah s Koncem (tedy potažmo ze smrtí), byl schopen se podívat na Partnerku. Mnohdy "řešíme", zdali už je konec nebo ne a je to právě naše fascinace touto otázkou, která nám zabraňuje konec rozpoznat. Konec nastává obvykle tehdy, když to, co končí, už nemá "šťávu", nebaví to, nefascinuje, nepřitahuje. Jenomže - někdy nás přitahuje "nekonečný konec", tedy stav nerozhodnosti ohledně konce tak mocně, že nám to způsobuje vnitřní potěšení - a my v tomto stavu setrvááme.
Jak usmrtit vzorce chování, které už nepotřebuji?
Pokud něco opravdu nepotřebuji, nechám to stranou a ono to uschne jako listí na podzim. Prostě tomu odepřu pozornost. Zatímco když s něčím bojuji, dávám tomu pozornost a ono to vzkvétá. Když si myslím, že něco, co dělám, už nepotřebuji a začnu s tím bojovat - tedy když to chci usmrtit, znamená to, že to poutá mojí pozornost a že to tedy ještě potřebuji. V takových případech je možná zajímavá cesta to, s čím bojuji, na chvíli plně přijmout. "Ano, patříš ke mě" - to je věta na vzorce obtížného, nevhodného, nehezkého chování, které nechci. (Pozor - pokud toto "nehezké" chování chci, tak toto není "lék".) Takže - neusmrcovat, přijmout a vykročit dál.
Má člověk právo rozhodnout o své smrti?
Tato otázka se podle mě nedá rozhodnout. Odpověď si musí nalézt každý sám. Mě napadá pouze to, že vzhledem k tomu, že naše smrt ne nevyhnutelná, tedy že onen návrat "domů" nás čeká tak jako tak, má smysl ukončit svůj život "sám" jen tehdy, je-li utrpení nesnesitelné. Ale i zde - co to znamená, "nesnesitelné"? Mnoho z těch, kteří se setkali se smrtí (a jak jsem už řekl, považuji toto setkání za důležité pro mužský princip) nevidí nutnost, svůj život ukončovat předčasně. Neboť smrt je velká, větší než my - a to, co je větší, nelze manipulovat.
Jak poslání mění pohled na smrt?
Poslání jde až za smrt. Známe-li naše poslání, lze za něj v krajním případě i položit život. Podíváme-li se na to, jak řeší "přírodní kultury" otázku iniciace do dospělosti (a tam hledání svého poslání patří), je zde téměř vždy přítomné riziko, nebezpečí, setkání se smrtí, případně i bolest jako sestra smrti. Takže se zdá, že smrt je jakýsi katalyzátor pro nalezení poslání.
Kde vzít návod na řešení krize?
Krize něčeho je vždy rozkvět něčeho jiného. V létě je medvědovi hej - brouzdá si po lese, chodí za medvědicí a žere borůvky (a slovenské turisty), aby měl zásobu na zimu. Přijde-li podzim, nezačne zděšeně běhat po lese, měřit teplotu a pořádat konference na téma "odvrácení zimy", jak by to dělal nejeden současný ekonom či politik, ale připraví se na zimní spánek. To znamená - přejde ze klesající křivky "aktivity" na stoupající křivku "spánku" (možná i snění, vyprávění si medvědích mýtů a utváření vizí pro příští jaro). Krize se tedy neřeší, ale přežívá tak, že pozornost obrátíme k tomu, co je na krizi "dobré". To ovšem my, již staletí fixováni na "materiální růst", neumíme. Ale učíme se to. Na svých seminářích se setkávám stále častěji s tím, jak jsou v "krizi" důležité například mezilidské vztahy. To je to, co chybí dětem, když vysedávají před počítačem.
Proč neumíme přijmout konec?
Asi protože nás konfrontuje s naší vlastní konečností, s omezeností zdánlivě neomezeného mužského (lineárního) času a připomíná nám, že pohyb vpřed je pouze část pohybu v kruhu. Staří Řekové měli dva druhy času - Chronos a Kairos. Ten první byl onen přímočarý, odtikávající a nekonečný čas. Ten druhý je čas "příhodného okamžiku", tedy čas k setí, k růstu, ke sklizni a čas stahování se zpět ke kořenům, do temné "Matky Země". Když my ovšem slyšíme výraz "příhodný čas", vnímáme ho pozitivně. Kairos ovšem je také čas nepříhodný, čas, ve kterém se nedaří nic jiného, než to, k čemu je příhodný. Když je tedy čas podzimu, nebude mít úspěch nikdo, kdo provozuje "jarní" aktivity. Jinak řečeno - v čase úpadku je třeba uctít úpadek a ne se plahočit o "prosím, prosím, aspoň malinkatý růst". K tomu ale potřeba překonat svůj strach. A k tomu j etřeba dospět.
PRAGOS
Na Strži 35
Praha 4 - 14000Česká Republika
Návštěvy prosíme po email přípravě!